Sokolovna Radoškov

Přispět můžete odesláním SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS SOKOLOVNA 30 nebo DMS SOKOLOVNA 60 nebo DMS SOKOLOVNA 90

Pomozte nám zachránit sokolovnu v Radoškově, abychom zde mohli znovu rozvíjet sportovní, kulturní a společenské aktivity dětí, mládeže i dospělých v duchu našeho poslání.

Sokolovna je nyní v havarijním stavu a uzavřena pro veřejnost. Abychom tento stav změnili potřebujeme Vaši pomoc. 

Přispějte částkou 30, 60 nebo 90 Kč. Pošlete SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS SOKOLOVNA 30 nebo DMS SOKOLOVNA 60 nebo DMS SOKOLOVNA 90

Můžete přispět také libovolnou částkou na transparentní účet:

2801694320/2010

Ve zprávě pro příjemce nám zanechte svůj vzkaz. Děkujeme.

Zajímá Vás, jestli už částka dorazila? Pro kontrolu klikněte na odkaz níže:

TRANSPARENTNÍ ÚČET

Pro usnadnění platby mobilním telefonem je možné využít i QR kódy níže:

 Chci přispět 200 Kč                               Chci přispět 100 Kč                             Chci přispět 50 Kč

Historie Sokola a sokolovny v Radoškově.

Jednota Sokola v Radoškově byla založena 6. 4. 1930 a pílí a zapálením byla nezřídka dávána za vzor ostatním jednotám Sokola v Pernštejnské župě:

V naší obci (Radoškov) založena byla dne 6. dubna pobočka sokolské jednoty v Přibyslavicích. Ač obec čítá jen 305 obyvatel, našlo se mezi zdejšími mládenci pochopení pro sokolskou myšlenku. K založení Sokola zavítali k nám bratři z Přibyslavic, Velké Bíteše a z Křoví. Po náležitém osvětlení o účelu Sokolstva bratry činovníky IV. okrsku sok. župy Perštýnské, pobočka ustavena. Do výboru zvoleni: starostou br. Lad. Kvarda, náčelníkem br. Lad. Rovenský, náčelník s. Anna Rovenská, vzdělavatelem br. Otto Homoláč. Bratři cvičili již před založením pobočky a projevili zájem o Sokola tím, že po schůzi jich 21 přistoupilo za členy (8 sester, 13 bratří). Br. Otto Homoláč propůjčil jim ke cvičení místnost ve dvoře, kterou si upravují. Sokolské práci zdar!

Činnost místní jednoty pak dobře dokladuje další příspěvek:

Radoškov příkladem. Teprve letos z jara v život uvedená sokol. pobočka má se čile k světu. Členstvo velmi pilně cvičí, mají početné žactvo i žákyně, šestici sester, které, ač malý kroužek - přece svou účastí pomáhají na všech sokol. podnicích. Pamatujeme si z veřejného cvičení v Bíteši i v Radoškově, z akademie ve Křoví. Mají i pracovité bratry a tito všichni vypravili tělocvičnou besídku. - Co však jí předcházelo, stojí za zmínku. Bratr Otto Homoláč dal pobočce v užívání starý výminek, který bratří probouráním zdí upravili na tělocvičnu. Člověk, zvyklý jistému nechutenství členstva v životě mnohých jednot, pozastaví se nad činností těchto členů, kteří, poněvadž ve dne jsou za výdělkem, houževnatě pracovali večery na svém stánku. ... Cvičilo se jenom na počítání nebo se zpěvem za doprovodu houslí (hudbu nebylo možno si dovolit). Žáci i žačky předvedli hry a prostná, ženy známý nám rej v kruhu a prostná, muži pak cvičení s tyčí, hrazdu a prostná. Br. Rovenský vsunul houslové sólo. Na co stačili, to podali; cvičili s chutí, velmi dobře cvičili zvlášť starší složky. Jejich cviky zasloužily vyvýšeného pódia a lepšího osvětlení; tak byly by teprve vynikly. Víme, že nedalo se vše naráz zaříditi, neboť Radoškov nemá elektriky, ale obdivujeme všechnu tu práci několika lidí. Byly jisté obavy při založení pobočky, ale ona dnes opravdu předčí svou činností jednotu mateřskou. Přišli bratři z Přibyslavic, někteří z Bíteše, aby shlédli práci nejmladších. U všech diváků nálada byla tak přátelská, že lidem se po besídce ani domů nechtělo. Večer byl podoben oněm dobám českého probuzení, kdy nadšení a láska k věci svedla lidi k národní práci po našem venkově. Vizte, bratři, jak roste dílo, kde je zdravý základ! A vzpomenul jsem věty br. Hutaře na akademii Tišňovské: »jednota, která jenom hrá kino, divadlo nebo má hospodu a necvičí, není vlastně sokolskou jednotou^. Pobočka Radoškov buď příkladem! Zdar Vám bratři!

Br. Otto Homoláč věnoval své sokolské jednotě k užívání hospodářskou místnost. Stavení však nebylo nikterak malé když kapacita místnosti byla 100 osob. Přesto se zdálo, že plně nevyhovovala potenciálu Sokolské jednoty v Radoškově a o rok později je tedy založena a posléze vybudována nynější Radoškovská Sokolovna na pozemku následně také odkoupeném od br. Otto Homoláče.

Datum, které na sobě nese její základní kámen, je 21. června 1931 a můžeme spekulovat, že odkazuje k popravě 27 českých pánů 21. června 1621 .

O osm let později pak Pernštejnská župa vyslovuje záměr na využití Sokolovny v Radoškově pro rekreační účely Sokolstva jak patrno ze zmínky Sokolského věstníku z 6. července 1939: "...uvažuje se o zřízení župní ozdravovny v Radoškově v tamní sokolovně, která je v krásné krajině a má býti pro zmíněný účel upravena." Záměr byl tehdy bohužel zmařen vypuknutím II. Světové války 1. září 1939.

Po roce 1948 již nemáme potvrzeno, že by Sokolovna sloužila svému původnímu účelu, tedy ke cvičení, zato existují zmínky o veřejné práci pro obec (čištění potoka), kterou vykonával Otto Homoláč těsně předtím než byl v roce 1949 nucen emigrovat a požádat o azyl.

V době komunismu byla Sokolovna využívána ke schůzím Národního výboru a jako místní lidová knihovna. Po roce 1989 svou činnost zachovala už jen Tělocvičná Jednota Sokol v Přibyslavicích a v době navrácení do majetku Sokola již vyžadovala kompletní rekonstrukci, jak patrno z technické zprávy z ledna roku 1993. Sokol pak budovu nadále bezúplatně poskytoval pro potřeby občanů Radoškova. Obec ji nyní využívá především jako volební místnost pro obyvatele Radoškova a je zde umístěna centrála obecního rozhlasu.

V roce 2015 začala Sokolská jednota Přibyslavice pořádat v přilehlém okolí budovy pálení čarodějnic a společenskou akci s názvem "Radoškování", pro kterou Sokolovna slouží jako zázemí. 

Pokud vyprávíme příběh sokolovny vyprávíme především příbehy lidí v dobách nejtěžších zkoušek, v době válek a totalit, nikoliv jen příběh zdí a trámů.

Bratři Homoláčovi Karel a Otto pocházeli z významného radoškovského rodu svobodných sedláků po staletí hospodařících na usedlosti č. 1. Starší z bratrů Karel rukoval hned na začátku (1. světové) války v r. 1914 ve svých 28 letech. Tehdy byl teprve tři měsíce ženatý s Marií Plockovou z Radoškova. Už na konci roku 1914 padl Karel Homoláč v Rusku do zajetí, odkud později přešel do dělostřelecké divize Československých legií, působících na ruské frontě. Ke konci války se přihlásil do tzv. Sibiřské armády, která bojovala s bolševiky na transsibiřské magistrále. Po válce vykonával Karel Homoláč funkci starosty Radoškova.

Mladšímu bratru Ottovi bylo v době vypuknutí války 22 let. Rukoval později a do legií vstoupil ke konci války. Bojoval u Zborova, prodělal ruskou anabasi a vrátil se z války jako Francouzský legionář až v roce 1919. Po návratu domů hospodařil Otto Homoláč na rodinném statku Radoškov č. 1., oženil se a založil rodinu. Pro svoji obec byl vždy přínosem, angažoval se zejména v místním Sokole, jehož byl zakladatelem a mecenášem. (Lenka Rafaelová: Zpravodaj obce Přibyslavice říjen 2019)

Za 2. světové války se Otto Homoláč opět zapojil do odboje, jak mu velelo jeho svědomí i sokolské ideály. Nejprve působil v odbojové organizaci Obrana národa, později s celou rodinou ve slavné Radě tří gen. Luži, která měla na statku č. 1. svoje záložní ústředí.

Otto byl aktivně zapojen do odboje v roce 1942 prostřednictvím Jana Stece z Bosonoh u něhož se tehdy zdržoval gen. Luža.

Poprvé přišel gen. Luža do Radoškova v roce 1943, aby s br. Homoláčem dojednal úkryt v případě prozrazení jeho dosavadního pobytu. Tím byla Rodina Homoláčova definitivně součástí odboje. Jeho dcera - tehdy studentka- Vlasta Homoláčová byla ustanovena spojkou gen. Luži. V roce 1944 byl dosavadní pobyt gen Luži skutečně prozrazen a na útěku gen. Luža několik dní využil útočiště v Radoškově u Otto Homoláče a poté pokračoval dál na Vysočinu k Novému Městu.

Od r. 1944 až do konce války se u Homoláčů zdržoval syn gen Luži Radomír, pod krycím jménem Jáchym.

Br. Homoláč se take staral o zásobování odboje dle potřeby a zajišťoval také zásobování partyzánů společně s dcerou Otilií, ostatními bratry a dalšími občany Radoškova.

Obě války celá rodina Homoláčova přežila beze ztrát na životě a zdraví, zničila ji však politická perzekuce po nástupu komunismu v roce 1948. Tehdy se Otto Homoláč v obavě o svůj život skrýval u příbuzných, později se mu podařilo emigrovat do USA, kde v r. 1958 ve věku 66 let zemřel. Obě jeho dcery byly v r. 1949 odsouzeny a zatčeny. Mladistvá Otilie na 10 let a starší Vlasta na 20 let odnětí svobody. Manželka Anna se musela vystěhovat ze statku, ten byl následně zkonfiskován, předán k užívání místnímu JZD a později prodán.

Poslední z trojice Radoškovských legionářů (vedle Karla a Otty Homoláčových) byl Josef Müller. Nevíme zcela jistě jestli byl sokolem ale jeho osudy tomu nasvědčují včetně místa skonu. Narodil se v Radoškově jako nemanželský syn tulačce z Brna a neznámému otci. Prožil krušné dětství opuštěného dítěte, jehož výchovu místo nezodpovědných rodičů musela zajišťovat obec. Do války narukoval hned na jejím začátku v roce 1914, ve svých 23 letech. Na konci téhož roku byl zajat v Karpatech a ze zajetí přešel k legiím bojujícím na ruské frontě. Z první světové války se šťastně vrátil domů, druhou světovou válku, v níž se aktivně zapojil do odboje, byl internován a bohužel už nepřežil. Josef Müller byl v červenci roku 1942, ve věku 51 let, zavražděn nacisty v koncentračním táboře Mauthausen.

Novodobou historii záchrany a obnovy sokolovny tak otevíráme dlouhým a pronikavým pohledem zpět. Děláme tak proto, že pevná a kvalitní budoucnost může stát jen na dobrých základech pochopení a vyrovnání se s minulostí.

Máme to štěstí, že dnes žijeme v míru v rodině svobodných národů Evropy, odhalením pamětní desky tak splácíme alespoň část dluhu vůči našim bratrům a sestrám i ostatním občanům Radoškova a vyjadřujeme tímto úctu a čest jejich památce.

Zvláštní místo pak mezi nimi zaujímá rodina Homoláčových, kteří spoluvytvářeli obecní život a významně podporovali svoje spoluobčany v době míru a také se neváhali postavit jednoznačně a stejně aktivně na stranu lidskosti, svobody a demokracie při nástupu totalit. A také Josefu Müllerovi, který jako aktivní člen odboje obětoval svůj život v nelidských podmínkách koncentračního tábora Mauthausen s cejchem "návrat nežádoucí".

Je nyní na nás všech abychom se poctivě a pravdivě snažili pochopit chyby minulosti a mechanismy a příčiny jejich vzniku a kritickým rozumem a prací mohli obstát v budoucnu. Pátrali jsme dlouho a poctivě a věříme, že přinejmenším pochopit historickou hodnotu budovy se nám podařilo a snad ji i zprostředkovat vám všem.

Říjen 2019 k uctění Památného dne sokolstva.

Tělocvičná jednota Sokol Přibyslavice.

Starosta Ivan Varmuža a místostarosta Martin Orator.